Rozhovor s Haydenom Whitom

Rozhovor se uskutečnil v červenci 2004 na půdě Středoevropské univerzity v Budapešti, kde na Letní univerzitě Hayden White vedl přednášky a semináře kurzu „Kosmologie historie: symbolická organizace času“. V překladu používáme výraz „literární kritika“, byť v anglofonním úzu je jeho význam mnohem širší než v našem a zahrnuje veškerou reflexi literatury, tedy i oblast literární historie a teorie; česká terminologie nenabízí obdobný jednoslovný ekvivalent. Protože autor rozhovoru pochází ze Slovenska, odkazují výrazy typu „u nás“ primárně ke slovenskému kontextu. MH

V poslední době mne zaujaly teze britského literárního vědce Kennetha McMillana Newtona, jenž ve svých studiích upozorňuje na přebytek interpretací a literárních teorií. Literární kritik se tak podle něj dostává do pasti své vlastní domény, v níž musí reflektovat stále více a více prací svých kolegů a kdykoliv může být přichycen při „neznalosti“ té nebo oné interpretace či teorie. Doména literárního kritika se tak neúměrně rozšířila. Vy jste podobný problém rozebíral ve studii Absurdní moment v současné literární teorii. Kdo je dnes podle vás literárním kritikem? Jakou funkci mu „přidělit“? Čím byl a je užitečný pro společnost? Zaznamenal jste podobný problém i ve své zemi?

Nazývám ho sice „absurdistický“, ale to neznamená, že je absurdní; znamená to, že se literární kritika dostala do slepé uličky, dospěla k jakémusi zablokování, protože kritici teoretizovali o textu do té míry, že byli s to nalézt jedině problémy, a nikoli řešení těchto problémů, a proto měl poststrukturalismus takový dopad a vliv. Poststrukturalismus upozorňuje na to, že kritika, jež se snaží vysvětlit literární text jednoznačně, není možná. Chci tím říci, že poststrukturalismus poukazuje na to, že každý literární text obsahuje určitý druh sebepopírajícího principu, jenž znemožňuje jednoznačnou interpretaci. S tím souvisí otázka, proč se literární kritika stává samostatnou výzkumnou oblastí. Je to stará otázka a může být přeformulovaná jinak, tedy: proč potřebujeme literární kritiky. Byly časy, kdy jsme měli kritiky. Matthew Arnold byl prvním literárním kritikem píšícím anglicky. Založil v angličtině oblast literární kritiky, neboť se pokoušel znovu definovat funkci literatury. Domníval se, že žil v době, kdy křesťanství a náboženství bylo celkově na ústupu a zároveň mnoho lidí bylo negramotných. Myslel si, že by se mohli naučit správně číst literaturu, což by pomohlo zcivilizovat je. Zastával tedy výjimečnou roli kritika, jež předem předpokládala, že literární text bylo potřebné interpretovat pro ty nevzdělané a negramotné, nikoli pro jiné, kompetentní čtenáře, nikoli pro jiné kritiky. Funkcí kritika bylo jednat jakožto prostředník mezi literárním textem a nevzdělanými lidmi, kteří se sami snažili najít vědomosti a kteří neměli povědomí o vlastním literárním dědictví, takže literární kritik byl původně chápán jako jakýsi kněz, jenž oslavoval a interpretoval literaturu před masami. To byla funkce kritiky. V současné době, stejně tak jako v Arnoldově době, se vede diskuse o tom, jak a s jakým záměrem učit čtení a v čem tkví správné čtení literárního textu. Lidé nemají problém s přečtením nápisu na zdi. Nepotřebujete překladatele, pokud nenarazíte na policistu. Policista řekne: „Nevidíte tu značku? Je tam ,zákaz parkování´.“ To není zrovna to, co dělá literární kritik. Literární kritik předpokládá, že znak, literární text potřebuje interpretaci. V Anglii v době Matthewa Arnolda lidé z vyšších vrstev říkali: „Není nutné interpretovat angličtinu pro jiné anglické mluvčí“ a literární kritici odpovídali: „Ano, je to nutné, protože literární jazyk je svým způsobem těžký, zatímco běžný jazyk nikoli.“ A to je důvodem, proč kritika existuje. Mezi kritiky se diskutuje o tom, jak naučit číst negramotné lidi.

Je nadprodukce interpretací nevyhnutným důsledkem studia literatury anebo je to zvláštní jev? Nezdá se vám, že tu máme „příliš mnoho“ kritik?

Nevím, co míníte slovy „příliš mnoho.“

Například bych si chtěl přečíst jiné kritiky a interpretace pojednávající o Čapkových, Shakespearových či Tolstého dílech. Mnohé by bylo určitě pro mou práci relevantní, ale nedostanu se k nim, protože těch interpretací je zde „příliš mnoho“.

Domnívám se, že literární interpretace nebo interpretace literárních děl musí být obnovována každou generací, protože každá generace má své vlastní zájmy a otázky, jež se liší od předešlých generací, tedy alespoň od jejich rodičů. Proto mám pocit, že nelze mít příliš mnoho interpretací, že je potřeba znásobit interpretace, spíše než je redukovat, protože pokud budeme tvrdit, že jich je příliš mnoho, pak se nabízí otázka, kdo rozhodne o tom, co nepotřebujeme, a to by se pak jednalo o cenzuru.

Ano, ale stále tady bude někdo – jak o tom výstižně píše Jonathan Culler –, kdo vás může obvinit z toho, že „právě tato“ anebo „tamta“ interpretace je „zakládající“ a vy jste se s ní neseznámil. Je to taková malá „hra na ovládání a na moc“.

Jestli se rozhodnete stát profesionálem, musíte věnovat mnoho času čtení a číst co nejvíce. V době moderní elektronické a vydavatelské praxe je nemožné celou produkci obsáhnout, a proto se musíte opřít o teorii. Musíte mít teoretický přehled, jenž vám napoví, o co se zajímat, abyste věděli, že se stačí pouze podívat na text a uvědomit si, že to není oblastí vašeho zájmu, nebo naopak. To je předmětem teorie literární kritiky. Teorie literatury, kterou si sami vyzkoušíte, vám řekne, co je důležité a co nikoli ve vašem vlastním studiu literatury, a proto musíte kromě kritiky ovládat teorii, ku příkladu já se mohu zajímat pouze o literární jazyk, ne o literární naraci nebo žánr. V tom případě musím ovládat teorii vztahu mezi literárním a běžným jazykem. Je nutné uplatňovat princip selekce. Jak tvrdí Roman Jakobson, musíte vědět, co si vybrat, a poté se držet kombinačního principu, jak vše poskládat dohromady. Neexistuje tedy něco jako „příliš mnoho“ interpretací.

Literární historie a postkomunistické země. Co si myslíte o přepisovaní dějin literární historie? Po roce 1989 ještě stále nemáme na Slovensku literárněhistorickou analýzu období 1948 až 1989, natož syntézu. V České republice je to trochu lepší. Skutečně pouze trochu. Pokud se chce dnes student literatury důkladně obeznámit s tímto obdobím a čte přitom starší literárněhistorické práce, nemá problém identifikovat ideologický podtext, ale spíše má problém identifikovat, co je opravdu „důležité“ pro toto období. Dnes stojí literární historici před úkolem přepisovaní literární historie (a u nás se jim do toho „jaksi nechce“). Jaké problémy vidíte vy ohledně přepisovaní historie?

Domnívám se, že je důležité uvědomit si, že neexistuje žádné neideologické zpracování literární historie – ani žádného jiného aspektu historie. Vždy se jedná o ideologii. A každý by si měl být neustále vědom své vlastní ideologické pozice. György Lukács vždy trval na tom, že se nelze vyhnout ideologii. Důležité je, jakou ideologii si zvolíte rozvíjet. Domníval se, že objektivita ve studiu literatury má co do činění s uvědomováním si své vlastní ideologie, když přitom pohlížíme na jiná zpracování stejného jevu. Takže se musíte sám sebe zeptat: Co potřebuji vědět? Co potřebuje vědět má generace o literárním období během sovětské nadvlády? Jaké otázky si kladu já sám? To jsou mé otázky. Neexistuje něco jako všeplatné otázky, napsané na nebi, a vztah mezi literaturou a politickou cenzurou je zvláště důležitý pro období, jakými jsou česká a slovenská literatura v letech 1945-1989. Musíte se zkrátka zeptat sám sebe, jak literární tvůrci dokázali uniknout dopadu cenzury. Byli toho schopni? Jak odolávali? Jak tomu čelili? Byli schopni oponovat? Všichni velcí doboví spisovatelé z celého světa se zabývali touto otázkou, včetně Arthura Köstlera, George Orwella a dalších. Moderní společnost uplatňuje politickou cenzuru různými způsoby:terorem, stranickou cenzurou, ale také obchodním světem v kapitalistických zemích, který rozhoduje o tom, co lze vydat a co nikoli na základě tržních požadavků. Takže je to asi tak, jako kdybyste řekl: „Podívejte, literární historie tohoto období v naší zemi je charakterizována politickým útlakem spisovatelů a jejich psaní.“ Pak ale musíte říct, jakou otázku bychom si měli položit o vztahu mezi politikou a literaturou, a to znamená, že neřeknete: „Poněvadž bylo všechno politicky utlačováno, nemůže se jednat o dobrou literaturu.“ To z toho vůbec nevyplývá. V Rusku během období socialistického realismu vznikala docela dobrá díla. Nejednalo se o druh psaní nebo literatury, jenž by lidé, kteří se obecně staví proti socialistickému realismu, nevytvořili někde jinde, ale to je jiná záležitost. Velká díla mohou vznikat ve všech formách útlaku, stejně tak jako v podmínkách relativní otevřenosti, a úžasnou věcí na literatuře je to, že dokáže vysílat zprávy, jež se vyhnou cenzuře. Ve francouzské oblasti Jean-Paul Sartre a Albert Camus píší o literatuře a rezistenci nebo o rezistenci jakožto principu, jakožto úkolu literárního tvůrce.

V naší literární tradici máme možná nejsilnějšího básníka 20. století v osobě Miroslava Válka. Byl na jedné straně komunistou, dvacet let ministrem kultury, a na druhé straně vynikajícím básníkem. Jak vnímat tvorbu takovéhoto umělce? Oddělovat veřejné od soukromého, osobnost od díla? Někde jsem zaslechl, že umělec nemusí být nutně moralistou, přesto jeho dílo může být „etické“.

Ano, to je těžké. Lze to vidět v dějinách kritiky, kde jsou použita etická kritéria pro hodnocení autora nebo kde se jedná o kritéria estetická. Znáte dílo Danilo Kiše? Kdokoli, kdo píše v podmínkách útlaku, je vždy lákán, aby se spojil s režimem. Ulehčuje to život, avšak já si myslím, že můžete vést veřejný život jedním způsobem a umělecký život jiným, a ty mohou být protichůdné. V osobnostní nebo psychologické rovině musí být do určité míry sjednocené, protože k tomu slouží psaní. Psaní je vždy pokusem vytvořit koherentní či krásné vyjádření. Domnívám se tedy, že nejdůležitější je vracet se ke své vlastní práci. Budete bezpochyby utlačováni lidmi v mocenských pozicích, ale to platí vždy. Záleží na tom, zdali píšete, abyste podpořili svobodu, nebo zdali píšete, abyste oslavovali prostředky útlaku. Neznám Miroslava Válka, takže o něm nemohu nic říct, ale v Německu existovalo mnoho skvělých spisovatelů, jako například Ernst Jünger, nebo filozofů jako Heidegger, kteří jistě nevedli „dvojaký “ život a mohli by říci: „Vedu život jako nacista, avšak píši jako filozof, jenž není nacistou.“ To by nebyla pravda, nebylo by to možné. A pro kritika zůstává důležitou otázkou, jak někdo mohl být významným filozofem, ačkoli byl nacistou. Souvisí to se vztahem mezi osobním a veřejným.

V naší literárněhistorické praxi se ještě dnes setkáme s tím, že tento problém je rozebírán pomocí „pozitivistických nástrojů“.

Ne, pozitivistické nástroje vám nepomohou. Pozitivistické nástroje vám pouze umožní identifikovat problém, ale nikdy se nedostanou pod povrch. Vždy se zabývají jen jevem. Kritika je úsudek a pozitivismus není o úsudku. Pozitivismus shromažďuje data a rozeznává vzory, ale vyhýbá se úsudku.

Obraťme řeč na vaše psaní. Od první knihy, Metahistorie, až po poslední Figurální realismus by mohlo nezainteresovanému připadat, že stále píšete jinak „o tom samém“. Mohl byste mi vysvětlit posuny ve vašem pojetí?

Pokud jste naživu, měníte svůj názor. Napsal jsem knihu Metahistorie, jež byla mnohými lidmi negativně přijata. Vím, že je v ní hodně chyb a mnoho lidí poukázalo na věci, o nichž si mysleli, že bych je měl zvážil. Věřím, že dějiny literatury by měly obsahovat jakožto svůj základní komponent teorii dějin jazyka. A to mnoho lidí nepřijímá. Lidé se táží, co míníte jazykem. Jsem tedy nucen předložit teorii jazyka a já nejsem lingvista, tudíž na tom musím pracovat a poté to přednést. Tímto chci poukázat na vztah mezi jazykem a literaturou a na to, jak vám soustředění na jazyk a jeho změny umožňuje určitý vhled do vývoje nebo transformace literárních tradic a konvencí. Jazyk je záhadou, a proto máme vědu, jež se jím zaobírá. Nepotřebovali bychom lingvistiku, kdyby každý chápal, co je jazyk. Máme tedy tento nástroj – jazyk, jenž používáme, ale nevíme, čím vlastně je. Většina věcí, jež jsem napsal po Metahistorii, reagovala na otázky položené mi lidmi, kteří kritizovali mou práci. „Co to děláte?“ a já reagoval: „Dobře, v pořádku, uznávám chybu a píši o tom.“ Nedělám si velkou hlavu s tím, jestli jsou má tvrzení konzistentní s těmi zpřed několika lety, mohl jsem přeci změnit názor. Nepovažuji to za nadčasové dílo, takže pokud řeknete, vy jste v roce 1970 tvrdil…

Ano, znám tuto námitku. Lidé vás obviňují z toho, že myslíte jinak než před léty, že si protiřečíte a žádají po vás, abyste jim ozřejmil, kde je vaše pozice.

Přesto těmto lidem říkám: Podívejte se, připadá mi, že by bylo pro vás dobré uvědomit si, že to, co jsem napsal před pěti lety, bylo reakcí na otázky kladené mi tenkrát mými kolegy; později se rodí další otázky v jiném kontextu a já se začnu ptát sám sebe: „Co si o tom myslím? Jak se to vztahuje k tomu, co jsem tvrdil dříve?“ A pokud jsem se změnil, táži se: „Proč jsem se změnil?“ Kdybych viděl, že někdo změnil svůj postoj, nikdy bych neprohlásil: ha –ha, to je inkonzistentní! Kdybych se opakoval, prohlásili by: „Dogmatik!“ Věřím tedy, že pokud reagujete na dílo jiného kritika, musíte vzít v potaz historický čas, místo a příčinu, tedy okolnosti, ve kterých daný projev vznikl.

Co říkáte na nedávnou kritiku vašeho pojetí z pera Bernarda Williamse v knize Pravda a pravdivost?

Znám tu knihu velmi dobře. Ano, byl vůči mně celkem kritický, ale neodmítal mé argumenty. Jedna z věcí, kterou pronesl, byla: „Nesouhlasím s Whitem.“ On říká, já nesouhlasím s Whitem, ale jedná se o seriózní postoj – domnívám se, že toto je civilizovaný způsob reakce. On jednoduše neodmítne mé stanovisko, rozebírá a kritizuje je. Tedy jde o jeho mínění a on si je obhajuje a to je taktní. Ano, můžeme mít odlišný názor, ale můžeme o tom diskutovat. Dogmatická reakce zní: White se mýlí, takže jeho pojetí můžeme jednoduše zamítnout. Bernard Williams toto nečiní, neboť si uvědomuje, že nás oba zajímá stejný problém: White přichází k jinému závěru než já, ale jedná se o seriozní závěr, a proto se pokusím na něj reagovat. To považuji za civilizované, na rozdíl od dogmatických kritiků, kteří by pouze řekli: White je šílený nebo nezodpovědný či White se domnívá, že vše je možné.

Richard Rorty o sobě tvrdí, že není „relativistou“ („v podstatě“), ale ve vztahu k Jerrymu Fodorovi tím relativistou „je“ („v tomto kontextu“). A tím chci přejít k další otázce. Vidíte velkou propast v současném myšlení ve Spojených státech? Mezi jednotlivými skupinami intelektuálů?

Jistě, Rorty je nejvýznačnějším odpůrcem analytické filozofické školy a je neprávem napadán, jeho názor je parodován. Je mi velmi blízký, protože jsem svým způsobem také pragmatik. Nevěřím v absolutna nebo kulturní univerzálie a podobné věci. Já tedy celkem souhlasím s jeho dílem. On právě tvrdí: Víte, filozofie by se měla zabývat jinými věcmi než vědecká epistemologie. Měli bychom brát v úvahu různé způsoby vyjadřování se o světě. Ve své současné práci mluví o tom, co nazývá „narativní filozofie,“ v níž se uplatňuje filozofie ne díky analyzování věcí, nýbrž díky vyprávění příběhů. A kromě toho ho zajímají praktické otázky, jako například jak se dají vyřešit spory, aniž byste si činili nárok na absolutní autoritu. On je relativistou stejně jako já. Věřím, že kritérium pro určení pravdy o světě je podmíněno časem a místem. Relativismus vychází ze snahy uvést do vzájemného vztahu různé způsoby vyjadřování se o světě a jak tyto způsoby vyložit; z toho plynou zajímavé filozofické otázky, zdali je výklad vůbec možný a tak podobně. Domnívám se, že filozofie je v této moderní době nezdravá. Myslím, že se dostala do slepé uličky, když začala brát fyzikální vědu jako model jediného možného vědění, které platí, a myslím, že Rorty na to poukázal ve své knize Filozofie a zrcadlo přírody a kvůli tomu se na něho mnozí filozofové rozhněvali. Dnes je filozofie tak technická, že vůbec nemluví o každodenních tématech, s nimiž se lidé v životě potýkají.

Ale v mnoha denících vycházejí přece články filozofů a kritiků, jakými jsou Eco, Vattimo, Rorty, Derrida nebo Habermas.

Nikoli ve Spojených státech. Ve Spojených státech se filozofie vůbec neobjevuje v novinách. Samozřejmě máme určitá periodika pro intelektuály, ale ty jsou limitovány ve svém dopadu . Rorty je vyslechnut, protože mluví jazykem každodenního života, ale to neplatí pro jiné filozofy, jako Quine, Putnam, Nozick a lidé podobného ražení. Čili americká filozofie umírá a existuje několik samotářů, kteří dělají zajímavé věci, avšak většina lidí, dokonce i většina akademiků, nemá o filozofii žádný zájem. Může se to oživit. To je jeden z důvodů, proč humanitní vědci ze Spojených států vyhledávají kontinentální tradici a obeznamují s lidmi, jako je Ricoeur, Gadamer a Heideggger.Ale znáte analytické filozofy? Tím myslím britskou filozofii; je zcela nezávažná. Kromě domény v logice nemá žádný vliv ani mezi vzdělanými lidmi. Kdo by přišel na přednášku z analytické filozofie? Slyšel jste někdy přednášku Johna Searlea? Jedním z důvodů, proč se studium literatury rozšířilo na univerzitách ve Spojených státech, je to, že většina anglofonních filozofů se již nezabývá velkými filozofickými otázkami.

Co je smyslem studia literatury?

Literatura vyvolává otázky, jak vést život.

Tyrus Miller říká, že mnozí američtí studenti se věnují literatuře proto, že nemají pořádek „sami v sobě“, nevědí, kde je jejich místo v životě, „hledají vlastní identitu“.
A Rorty říká, že jeden ze způsobů, jak odhalit svou identitu, je čtení románů, protože tam se objevují imaginární konstrukce identity. Člověk se identifikuje s těmito znaky.

Vraťme se k vašim knihám oklikou přes Derridu, jenž prohlásil, že to, co dělá, je jen jeho cesta a lidé, kteří ho „následují“, se nakonec přece jenom zabývají jinými věcmi. Jak je to ve vašem případě? Já a mnozí jiní jsme se dozvěděli o vašem pojetí prostřednictvím Tomáše Horvátha, jednoho z mladší generace literárních vědců na Slovensku, jenž se v knize Rétorika historie do velké míry inspiroval vašimi základními východisky a závěry.

K tomu musím dodat, že pokud cokoli z mého pojetí můžete využít, neváhejte a udělejte to. Je mi jedno, zda to pozměníte či nikoli. Není to má investici, nevlastním ji. Je to komplex idejí. A proto vždy nabádám lidi, aby použili jakoukoli ideu, jež poslouží jejich záměru. Měňte, přizpůsobujte, transformujte ideje, které potřebujete, aby posloužily vašemu záměru. Nechci, aby byli lidé přesvědčeni, že jsem pokryl vše. Pouze němečtí profesoři chtějí, abyste uvěřil, že vše, co tvrdí, je pravda (smích). Chápu intelektuální práci v humanitních oborech jako doporučení nebo návrhy, které poukazují na to, co je zajímavé v textech a diskursech, co je hodnotné na historických dílech, proč mám něco číst. Tady se nabízí jedna možnost výkladu. Berme do úvahy, co historikové skutečně napsali, nikoli to, co říkali ve svých dopisech. A pak analýzou získáme znovu to, co řekli či zapsali, ale pokud to chceme podstoupit, potřebujeme teorii kompozice. To doporučuje Lukács. Říká, že to, co potřebujeme, je filozofie kompozice, tedy to, jak lidé chápali svět v písemnostech nebo malbách či skrze divadelní představení. Dobrá, máme tedy knihy, jež pojednávají o historickém období, řekněme o francouzské revoluci a všechny působí skvostně, ačkoli tento fenomén podávají různě. Jak je možné, že předkládají různá zpracování a zároveň mají rovnocennou platnost? Souvisí to s faktem, že popis jevu je také kompozicí, konstrukcí. Latinské slovo „inventio“ znamená jak objev, tak výtvor, což naznačuje, že každý výtvor je objev a každý objev je výtvor.

Ale Eco například používá slovo „odhalování“. Pokud budeme sledovat „intenci textu“, odhalí se nám význam textu.

To je jedna cesta.

A pokud budeme sledovat „intenci čtenáře“, ten význam už nebudeme pouze odhalovat, ale tvořit.

To může být pravda. Jsou zde obě možnosti. Na druhé straně, jak poznáte intenci autora? Nemůžete přece tvrdit, že jeho intence je to, co říká. A já bych se nevracel zpátky, abych se podíval na dopis, jenž autor napsal, kvůli tomu, abych určil jeho intenci, protože intence textu se nemusí krýt s intencí autora.

To chápu. Ale Rorty má jeden dobrý argument vůči Ecově „intenci textu“, když poukazuje na metafyzický základ této teze: že text nám chce říci něco, co on sám chce…

Intence textu je zajímavý problém, jenž rozebíral Ricoeur a Gadamer. Pokud hovoříme o intenci autora, míníme tím jeho vědomou, nebo také nevědomou intenci? Autor může tvrdit: má vědomá intence je pouze něco popsat, avšak jeho nevědomá intence může směřovat k ublížení někomu. Nepřiznal by, že mu jde právě o to. Tak tady máte různé intence autora. A pak ještě intence čtenářů. Proč čtou tento text? Jaká je jejich intence, aby jej četli? To je to, co dělá ze čtení aktivní, nikoli pouze pasivní proces. Eco je v tomhle dobrý, také Jauss a lidé jim podobní. Ale text sám o sobě, a to je důležitý aspekt, je odtrhnut od autora tím, jak se dostává do oběhu. Kupříkladu Thomas Mann je mrtvý, a proto se ho nyní nemohu zeptat, jaká byla jeho intence. Mohu se podívat na vše, co napsal, poslechnout si jeho rozhlasové vysílání a tak dále, a poté musím začít sestavovat. Pokud se chci podívat na Smrt v Benátkách nebo na Buddenbrookovi či Kouzelný vrch, musím se ptát, co představují. To je lingvistický termín „manifestace“: Co je manifestováno v tomto textu vzhledem k intencionalitě? Dám vám příklad – modlitba. Záměrem mé modlitby k Bohu může být to, aby mne vyslechl a aby splnil mé přání. Takto je to chápáno v náboženské komunitě. Ale připusťme, že i když se pomodlím, Bůh udělá něco jiného, než jsem žádal, a nesplní mé přání. Co je Boží intence? Proč neuznal mou intenci? Mé úmysly byly dobré. Mohu však začít přemýšlet: byly mé úmysly dobré? Co byly mé skutečné úmysly? Možná je Bůh znal a považoval je za zlé. Domnívám se proto, že akt čtení – kritického čtení – musí usilovat o úplné pochopení celé oblasti vztahů, které zahrnují intenci autora, čtenáře, textu a dokonce i intenci institucí, jež dovolují fungovat psaní jako veřejnému aktu. Analýza musí obsahovat bádání v samotném jazyce.A jazyk v sobě vybudoval určité možnosti, jež nám dovolují vyjádřit některé věci a jiné nikoli.

Říkáte o sobě, že jste relativista a postmodernista.. Avšak zároveň s tím nakonec ještě dodáte, že jste strukturalista. Není to anachronismus mezi „relativismem“ a „postmodernou“, které jsou nyní „in“?

To, co chci ukázat, je, že strukturalismus mi nabízí způsob myšlení o tom, jak systémy významu souvisí se strukturou, kulturními mechanismy, aparátem, v nichž je tento význam produkován, ale domnívám se, že strukturalismus také říká, že ve světě neexistuje význam, že je přítomen pouze v tom, co lidé ze světa vytvoří. Produkujeme význam tím, že věci vkládáme do určitých kombinací. Díky strukturalismu to mohu pochopit.

Ale toto chápání je typicky postmoderní. To znamená, že význam souvisí se strukturou kulturního milieu, v němž byl vysloven. Přednáším například zde v Budapešti skupině lidí, z nichž většina nepatří k anglickým rodilým mluvčím, a já mluvím anglicky a snažím se o určitý efekt. Je to rétorické představení. Domnívám se, že jedna z nejefektivnějších věcí, kterou používáte, když vyučujete, je, že vyvoláváte otázky mezi studenty. Použil jsem ve spojení se sebou slovo „strukturalismus“ jako rétorickou figuru. Pokud to přijmete jako sdělení, řeknete si, že to nesouhlasí, ale pokud to vnímáte jako představení, totiž mou prezentaci, musíte se tázat: co tím sledoval?

Tak tedy, co jste tím sledoval?

No, to musíte posoudit sám. Je od vás žádáno, abyste zapojil své vlastní kritické schopnosti, spíše než seděl a dělal si poznámky. O tom je celá výuka. Výuka, jež se nezakládá na tom, že přijdu a přečtu vám něco, co jsem si předtím napsal, a přitom budu logicky argumentovat. Jsou učitelé, kteří čtou přednášky. Proč vám neudělají kopii a nenechají vás přečíst si to? To je důvod, proč nečtu přednášky. Pokouším se lidi zapojit. Pokud něco čtu, nedívám se na vás, nezapojuji vás. Mnoho studentů říká, že sice nerozuměli tomu, o čem jsem hovořil, ale líbilo se jim, že jsem se snažil s nimi mluvit.


Ptal se Martin Hudymač, z angličtiny přeložila Katarína Oravcová