.png)
Řetězová a v ní slova
O dnešním světě se mluví jako o uspěchaném kolotoči, plném rychle a pohodlně dostupných informací. Encyklopedie vzal pomalu čert a přinesl nám Google, notebook je moderní variantou tužky a papíru, a když se někoho zeptáte, co naposledy četl, odpoví, že na TOHLE vůbec nemá čas, a povýšeně zvedne obočí.
Literatura je často považována za uzavřenou oblast, místo jen pro vyvolené. Zdá se, že právě literární kavárny mohou tohle mínění změnit. Zaprvé, literární kavárna disponuje svou vlastní knihovnou, popřípadě i knihkupectvím, tudíž není problém zapůjčit si zdarma knížku a u kávy ji přelouskat, což je rozhodně příjemnější, než číst tu samou věc v knihovně, kde si tak akorát můžete tajně ucucnout vody pod stolem, aby vás neviděl hlídač. Zadruhé, v literárních kavárnách často nacházejí zázemí autorská čtení. Díky nim přestává být autor jen jménem na hřbetu knihy, předčítá vám, slyšíte jeho hlas, vidíte jeho gesta. Text vám vlastně jde naproti, přestává být (pro někoho) nudnou a šedivou spletí řádek, která ho předem odrazuje od čtení. A pokud je chytře zorganizované, stává se zábavou jako třeba koncert nebo film v kině. Nepředstavujte si tedy, že do kavárny jen tak přijde pan spisovatel a mezi srkáním kávy a řinčením skleniček vám přečte své nejnovější dílko. Ne, ne, struktura literárních večerů má svou organizaci.
Po Praze se dá objevit spousta literárních kaváren, v současné době je ale nejvíc na očích Literární kavárna Řetězová (Řetězová ulice 10, Praha 1) a její literární čtvrtky. Od začátku října do konce prosince se jejím návštěvníkům představují na střídačku čeští a slovenští autoři. Všemi večery provází a zároveň literární čtení připravuje Martin Hudymač, který si se mnou ochotně popovídal o všem, co stálo za vznikem literárních čtvrtků, a vlastně nejenom o tom.
Stolek v Montmartru, kavárně naproti Řetězové, vyslechl společně se mnou nejen zamyšlení o kontrastu mezi českou spisovatelskou elitou a průměrnou společností, ale i informaci o značce cigaret, které kouří Robert Pynsent, a postesknutí, že Martinovi po pivu roste břicho. Ale zpátky k literárním čtvrtkům. Ze všeho nejvíc mě zajímalo, jak Martin vůbec přišel na nápad pořádat čtení českých a slovenských autorů. Rozpovídal se o studiích u Roberta Pynsenta, který podobná čtení pořádal v Londýně. „Když jsem odtamtud odcházel, chtěl jsem něco takového udělat i v Praze. Loni jsem to zkusil ve Slovenském institutu. Na čtení chodilo ale málo lidí a byla to taková uzavřená komunita“, řekl Martin a pokračoval povídáním o změně zaměstnání a o rozhodnutí, že si v rámci zachování dobrého zdraví každý měsíc přečte aspoň jednu knihu. „A tak jsem si vymyslel literární čtvrtky! Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Literární čtvrtky jsem připravoval tři měsíce předtím, než se rozběhly. V červnu jsem začal oslovovat autory, pomalu se nabalovali a já jsem žasl, že ti lidé přijdou bez nároků na honorář nebo na ubytování. Člověk jim může koupit akorát pivo nebo teplou polévku“, zasmál se. Dál se jeho vyprávění ubíralo k hledání toho pravého prostoru pro autorská čtení. Řetězovku si vybral hlavně pro vstřícnost pana Cibulky, který vlastní také Týnskou literární kavárnu. Zkontaktovány byly i společnosti sponzorující české a slovenské literární ceny, Magnesia a Anasoft. Po porodních bolestech se čtvrtky naplno rozjely. „Nestačil jsem se divit, jaký je to kolotoč. Každý týden něco číst, něco organizovat, jsem pohlcený v práci, jezdím na Slovensko na 2-3 dny v týdnu, takže pokud v tom budu pokračovat, nebude čtení každý týden.“
Stihly si večery najít své publikum? „Nevím. Počítám to a chodí tak dvacet lidí, myslím, že to na Prahu není zlé. Čtvrtinu tvoří lidé, které znám – moji bývalí studenti, kamarádi z univerzity; zbytek jsou ti, které neznám. Někteří přijdou kvůli konkrétnímu autorovi, mezi návštěvnicky slabé patří tedy čtvrtky slovenské.“
Výběr autorů je předem samozřejmě zúžen na ty, kteří dostali ocenění Magnesia/Anasoft Litera. „Nechtěl jsem zvát jen mainstreamové autory. Jsem zvědavý i na autory, jejichž knihu jsem nečetl, nebo se mi nelíbila. To se mi stalo například se Světlanou Žuchovou, ale snažil jsem se být milý. Chci být i osobní, aby to mělo subjektivní nádech, ne jen objektivní ladění.“ Jak je to s přípravou, ví spisovatel, do čeho jde? Není na to čas, Martin se s autory schází tak půl hodiny před čtením. Přímo pro něj je těžší připravit se na spisovatele, který se mu líbí, má větší trému a zábrany ho vychvalovat, dokládal to na Máriusovi Kopcsayovi.
„Tyto večery jsou silně egoisticky a osobně formované“, řekl mi se smíchem a nadsázkou Martin na závěr. Upřímně, spíše bych řekla, že mají toho správného a výborného průvodce.
Barbora Klimtová
Loser, ale šťastnej!
Přiznávám, že jméno Márius Kopcsay bylo pro mě až do 15. 11. velkou (spíše absolutní) neznámou. To v žádném případě nemohl říct Martin Hudymač, průvodce literárními večery v Řetězové. Netajil se tím, že se mu Kopcsayovy knihy, hlavně poslední Domov, velmi líbily. O pár dní později mi v rozhovoru dokonce prozradil toto: „Kdyby měl někdo někdy najít pozůstatky naší doby, myslím, že by měl najít knihy Máriuse Kopcsaye. Citlivě pojmenovává určité zkušenosti, které důvěrně známe, a poskytuje nám určitou solidaritu, není to však nějaký žurnalistický záznam.“
Kopcsay četl hrstce návštěvníků hned ze tří titulů – Domova, Zbytečného života a neprodejné sbírky povídek autorů z Maďarska, České republiky, Slovenska a Polska. Množství čtiva spojovala jediná věc – hlavní hrdina a jeho vnímání světa i sebe samého. Pokusím se ho popsat co nejpřesněji – zklamaný muž, tak trochu skeptik, maličko cynik, který je přesto schopen vnímat děje kolem sebe s humorným nadhledem a který se svému okolí snaží vyhovět, vyjít mu vstříc, i když uvnitř to cítí jinak; muž trochu rozporuplný. Okolo popisu Kopcsayových hrdinů se vedla diskuze i v řadách publika. Musím říct, že názory nebyly jednotné.
Zbytek debaty s autorem však vůbec nebyl o literatuře. Sledovala jsem rychlý a vtipný ping-pong mezi Martinem Hudymačem a Máriusem Kopcsayem. Dozvěděla jsem se, že oba jezdili na ozdravné pobyty (kam přesně, to už moje paměť vypustila) a z čeho se léčili. Oba se také rozpovídali o tom, že už nejsou nejmladší (Hudymačových 29 je opravdu věk kmeta) a podpořili to vtipnými historkami. Dokonce už vím, co se Martinu Hudymačovi zdává… Jak se později ukázalo, sen o tom, že je slovenským králem, bude hrát svoji roli v příštím čtení s Radkou Denemarkovou. Právě na jejím příkladu stihl ještě Martin Hudymač porovnat prodejnost oceněných knih v České republice a na Slovensku, potom zazněla poslední povídka a byl čas odejít.
Během debaty jedna dívka pronesla, že Hudymač by knihy M. Kopcsaye doporučil kdykoli a komukoli, tak to zkuste!
Barbora Klimtová
Srdečně a s láskou Radka Denemarková
Ve čtvrtek 22. 11. se návštěvníkům kavárny Řetězová představila držitelky ceny Magnesia Litera za prózu, Radka Denemarková. Večer ovšem nebyl věnovaný jen čtení z její poslední knihy Peníze od Hitlera, dostalo se i na spekulace kolem postavy budoucího slovenského krále, povídání o snech, plánech, filmech, jedné slavné herečce a o tom, co je feminismus.
Stejně jako minulý týden, i tentokrát horní prostor Řetězové doslova praskal ve švech, ovšem dole se úderem sedmé hodiny večer sešla jen hrstka lidí. Škoda… Ti, kteří se nechali odradit chladem spodní místnosti a zůstali nahoře, přišli o neskutečný zážitek. Radka Denemarková mluví krásnou češtinou, je vtipná, inteligentní a dokáže vyhodit z konceptu i jindy jistého moderátora Martina Hudymače. Ten si hned na začátek tak trochu zavařil poznámkou o potřebě slovenského krále, kterou cítí i Jáchym Topol, a připomněl všem tak večer s Mariusem Kopcsayem a svůj sen. Překvapením a novinkou tohoto čtení byla soutěž o půlkilový sáček čočky s věnováním Srdečně a s láskou Radka Denemarková.
Srdečně a s láskou – tak se podepisuje na sáčky této luštěniny i jedna z postav Peněz od Hitlera, mistr Oujezdský. Právě kolem postav („Gita Lauschmannová je mrcha“, prohlásila nekompromisně sama autorka) a motivu čočky se točil začátek celého literárního večera. Martin Hudymač si připravil podrobný výklad o tom, co čočka značila v biblickém příběhu o Ezauovi, autorka sama si povzdychla, že si tohoto motivu nevšimlo více kritiků. Co ovšem návštěvníky zajímalo více, byla připravovaná filmová verze Peněz od Hitlera. Jak to probíhá, když vaši knihu koupí Hollywood, jaká práva má spisovatel, jak může zasahovat do podoby scénáře. Další diskuze se rozpoutala okolo feminismu. „Píšu pro inteligentní ženy“, prohlásila Denemarková, ale než se stihla rozpoutat debata o pohlaví, dodala: „a nejen pro ně“. Potom se rozpovídala o svých knižních plánech a snech a čas vyhrazený literárnímu večeru byl ten tam. „Hm, to jsem nečekala, to čtení je zábava jako film nebo koncert“, byla poslední věta, kterou jsem při odchodu zaslechla.
Barbora Klimtová
4. 10. Etela Farkašová Stalo sa, 11. 10. Petra Hůlová Umělohmotný třípokoj, 18. 10., Dušan Šimko Maratón Juana Zabalu, 25. 10. David Zábranský Slabost pro každou jinou pláž, 1. 11. Svetlana Žuchová Yesim, 8. 11. Jiří Hájíček Selské baroko, 15. 11. Márius Kopcsay Zbytočný život, 22. 11. Radka Denemarková Peníze od Hitlera, 29. 11. Jana Juráňová Orodovnice
