.png)
Škvorecký | Pulchra
Moje láska Škvorecký, mé zklamání Pulchra
„Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti.“ Josef Škvorecký Zbabělci
Knihy Josefa Škvoreckého patří nepochybně mezi ty, jež nás uvádějí do světa výzev, kde je dramaticky podán konflikt mezi povinnostmi k sobě samému a povinnostmi k ostatním – řečeno s americkým filozofem R. Rortym,. Příběhy J. Škvoreckého se mohou dotknout našeho citu v okamžiku, kdy si autor zvědavě všímá pomíjivosti „věcí“, jež samozřejmě pokládáme stále za formální; ukazuje, jak na cestě „budování“ naší soukromé (anebo státní) „autonomie“ ubližujeme a jsme krutí vůči jiným lidem. Co se však stane, když od literatury požadujeme víc, než je možné? Když beletrii vnímáme vyhroceně a doslova výhradně jako kritiku společenských poměrů? – Stane se nejnovější Škvoreckého novela.
Novela Pulchra. Příběh o krásné planetě by měla být, jak se tvrdí na záložce knihy, „určitě velkým překvapením pro autorovy věrné i příležitostné čtenáře“. Domnívám se, že nejlepší je číst novelu v kontextu autorovy tvorby, a v tomto kontextu Pulchra zas až takovým velkým překvapením není. Novela „plně odpovídá“ autorovu slovníku a myslím, že v rámci jeho tvorby bude bohužel patřit mezi ta slabší díla. Pokud si z textu J. Škvoreckého odmyslíme jemnou ironii, „užvaněnost“ vypravěče v tom dobrém slova smyslu nebo detektivně-dobrodružnou zápletku, zůstane nám málo toho „škvoreckého“. Pulchra jako pokus o moralitu a exemplum ve formě vzpomínky.
Novela se skládá z devíti částí a příběhem nás provází narativní ich-forma vypravěčky Magdalény. Formálně bychom ji mohli zařadit mezi science-fiction, ovšem výprava na neznámou planetu, vesmír, kosmická loď a následný zánik Země tvoří skutečně pouze kulisy, background pro esejistickou moralitu, která má se vzpomínaným žánrem jen málo společného. Žánr science-fiction tak tvoří barevné pozlátko, stejně přitažlivé jako barevná obálka knihy. Pokud ji sundáme, máme před sebou pouze šedé a tvrdé desky.
Kompozičně se děj přelévá z „aktuálního“ dění na expediční výpravě na planetu Pulchra k Magdaléniným vzpomínkám (na strýčka Anastáze, vzájemné rozhovory o Bohu atd.) a naopak. Právě dvojí perspektiva nabízí prostor pro typické Škvoreckého moralizování: jednak v konfrontaci s obyvateli planety Pulchra a jednak skrze Magdaléniny vzpomínky, jako pohled na „absurdní a zvrácený život“ na Zemi.
A právě mnohé příklady, které měly ilustrovat zvrácený život na Zemi, působí nakonec spíše směšně než důvěryhodně. Legalizace nekrofilie, život klonů (Henrik a Erik) a mnoho dalších případů působí poněkud přeexponovaně na možnosti, které nabízí děj knihy. Snaha vystupňovat vzpomínané příklady až do absurdity je příliš násilná a mnohdy i nemotivovaná a přehnaná. Na druhou stranu se zdá, že se Škvorecký velmi dobře vyhnul idealizaci života na planetě Pulchra. Nejen dobrodruzi z knihy, ale i my čtenáři jsme postaveni před jinakost. Jinakost obyvatelů Pulchry, kteří sice mají samé dobré vlastnosti, ale jsou asexuální (a líhnou se z vajec) a neznají „kulturu“ (jsou bez kin, divadel a beletrie). Je zvláštní, že čtenář nakonec získává dojem, že by se takovéhoto života raději vzdal —života sice bez válek, vlády a nespravedlnosti, ale života, který nezná ani takovou maličkost, jako je vášeň.
Hlavní postava Pulchry žije víc vzpomínkami než prožíváním aktuálních událostí. Její vzpomínání se nakonec v kontextu apokalyptického závěru projevuje jako předvídatelné sumarizování nebo loučení se s životem. Hrdinka Magdaléna pohlíží na svůj život „stejně“ jako Daniel Smiřický z debutu Zbabělci: postava nenachází štěstí, protože štěstí je věcí minulosti. Škvorecký nás může nechat lhostejnými ve chvíli, kdy mění příběh Pulchry v osamělou kostru rétorického kázání. Na druhou stranu z toho mála, co v Pulchře zůstalo a co je tak cenné v autorově ostatní tvorbě, je možnost poznání, že nikdy nebudeme moci být šťastni, protože štěstí je věcí minulosti. A tedy vzpomínky a vyprávění.
Nemohu však popřít zklamání. A smutek nad tím, kam se autor svou poslední knihou dostal. Skutečně, apokalyptický závěr…
